fbpx

Voda jako politický nástroj

Bez nadsázky bývá označována za budoucí ropu. Voda jako primární strategická surovina zajišťuje přežití. Je také nástrojem vyjednávání a politického nátlaku hlavně pro země geograficky zasazené do horního toku řeky. Jasným příkladem budiž turecko-irácká vodní politika, která má na svědomí zhoršení životních podmínek a nárůst občanských nepokojů v nejvíce postižených oblastech. 

Krajiny ležící u dolního toku řeky jsou zranitelné, zejména jedná-li se o tak dramatický zásah, jaký známe v případě soustavy přehrad Jihovýchodního anatolského projektu. Konkrétně napouštění přehrady Ilisu se v posledním roce a půl výrazně projevilo na zhoršení bezpečnostní situace na jihu Iráku.


Bez vody bychom nepřežili a její nedostatek se projevuje v celé řadě oblastí. Vysychání půdy omezuje roli zemědělství a způsobuje migraci. Vodní zdroje jsou důležité i pro klíčový zdroj iráckých příjmů – těžbu ropy. Ta tvoří až 97 % rozpočtu země a její těžba i následné zpracování se bez velkého objemu vodních zdrojů neobejde. V kombinaci s nedávnou ropnou krizí a dramatickým poklesem příjmů z těžby tak vytváří živnou půdu pro další bezpečnostní hrozby. 


Turecko usiluje o pozici energetického hubu v regionu, čímž upevňuje své strategické výhody a také mocenský kapitál. Aktivity na vodních tocích nelze považovat pouze za gesto politického nátlaku, které vychyluje regionální poměr sil. Energie, generovaná silou vodního toku, je výraznou součástí plánu Turecké energetické stability. 



Dokonce ani status chráněné oblasti nezabránil kruté destrukci archeologických nalezišť.


Z pohledu emisní zátěže je forma výroby energie prostřednictvím vodních elektráren považována za udržitelnou, a tedy žádoucí, a to navzdory přidruženým dramatickým zásahům, které se dotýkají životního prostředí. Pokrok směrem k diverzitě energetického mixu a zeleným zdrojům však přináší své oběti. Napouštění přehrady Ilisu zatopilo starobylé městečko Hasankeyf. Šlo o jedno z nejstarších kontinuálně osídlených měst s historií dlouhou až dvanáct tisíc let. 


Dokonce ani status chráněné oblasti nezabránil kruté destrukci archeologických nalezišť. Vyhrál argument, že se tak děje ve prospěch vyšších zájmů. V obdobích sucha, kdy hladina nádrže klesá, se odhalují pozůstatky pilířů staletí starého mostu a stále velmi jitří emoce někdejších obyvatel.


Žíznící Basra


Akumulace vodních zdrojů v tureckých nádržích má logicky na svědomí nedostatek vody na dolním toku řeky Tigris. Irák, který pokrývá část území dávné kolébky civilizace Mezopotámie, je tak zcela závislý na sladkovodních zdrojích řek Eufrat a Tigris. Jejich tok ale redukují místní energetické plány. 


A nejen objem, ale také snížená kvalita způsobená kontaminací splašků a zemědělstvím, je velkým problémem. Nedostatek vody vyvolává výrazné nepokoje v Basře, nejbohatším z guvernorátů Iráku. Hlavní zdroj, Shatt al-Arab (soutok Eufratu a Tigrisu), značně znečišťují řasy, toxiny, bakterie a páchnoucí splašky. Salinita, tedy podíl minerálních látek, výrazně stoupá kvůli nedostatečně silným přítokům.


Místní se kvůli upadající kvalitě vody potýkají se zdravotními komplikacemi spojenými nejčastěji se zažíváním. Proto radši pijí balenou vodu. Ovšem ne každý na ni má. Chudší si musí ředit kontaminovanou vodu s kohoutkovou.


Vodní krize, ale i redistribuce nerostného bohatství přispívají k politické krizi tohoto guvernorátu. Rovněž podněcují myšlenku separatismu. Jak už bylo řečeno, výnosy z exportu ropy tvoří 97 % státního rozpočtu, přičemž drtivá většina pochází právě z jižní oblasti země. Obyvatelům Basry to přijde nefér. Poukazují na malou návratnost v podobě investic a také na neuspokojivé řešení vodní krize. Nedostatečný rozvoj, špatná infrastruktura, pocit nebezpečí i chabé pracovní uplatnění vyvolávají v místních obyvatelích křivdu a nespokojenost s vládou. Není pak divu, že čím dál hlasitěji volají po decentralizaci. Nedostatek vody a výpadky elektřiny periodicky vyvolávají protivládní protesty. Děje se tak zejména v horkých letních měsících, kdy nespokojenost stoupá kvůli nesnesitelnému vedru.


Premiér Kádhimí se opakované pokouší vyjednat stabilní protokol mezi Tureckem a Irákem, ovšem s nevalnými výsledky. I kdyby Turecko projevilo výraznou vůli situaci řešit, klimatické podmínky mohou za to, že krize sucha udeřila i na turecké vodní zdroje. Za daných okolností je vůle o spravedlivější přerozdělení chatrná, naopak politický oportunismus umožňuje vytěžit nedostatek vody k dosažení národních zájmů Turecka.



Pokud tedy nedojde k vychýlení současného mocenského uspořádání, hrozí nárůst rebelií obyvatelstva vůči politické reprezentaci, která není schopna nalézt řešení.


Turecká vodní politika ve vztahu k Iráku jasně vykazuje prvky politického nátlaku, omezením průtoku klíčových vodních zdrojů pomyslně utáhla vodovodní kohoutky iráckého obyvatelstva. Priorita vody jako základního zdroje neposkytuje Iráku příliš mnoho manévrovacího prostoru v rámci vyjednávání podmínek vodního protokolu mezi zeměmi. Pokud tedy nedojde k vychýlení současného mocenského uspořádání, hrozí nárůst rebelií obyvatelstva vůči politické reprezentaci, která není schopna nalézt řešení. 


Klimatické změny přispívají k nedostatku srážek i protáhlým obdobím sucha. Regionální politické souboje jsou ovšem také neopomenutelnou příčinou, jejíž odstranění by pomohlo návratu politických řešení a stabilizaci situace.


 


Sdílet příběh: