Váleční zajatci z Náhorního Karabachu
Nazik Šachbazjan (50) sedí schoulená v křesle. Potkáváme se v jejím skromném bytě v centru Jerevanu. Její oči opuchlé pláčem rejdí po displeji mobilu a hledají nejlepší fotku čtyřiadvacetiletého syna Samvela, kterého na konci září povolali do války. Od 12. října s ním nemluvila. „Na začátku jsme si volali skoro každý den. Pak to ale najednou ustalo. Říkala jsem si, že je třeba někde na frontě a bojuje, takže nemá možnost se ozvat. Až o jedenáct dní později zvedl jeho telefon nějaký muž. Mluvil turecky. Vůbec jsem mu nerozuměla. Začala jsem křičet bolestí. Bylo mi jasné, že ho unesli,” vzpomíná Nazik.
Přesný počet pohřešovaných arménských vojáků není znám. Podle oficiálních zpráv se číslo pohybuje někde mezi 60 a 160. Vystrašení rodinní příslušníci se stále scházejí před budovou Ministerstva obrany a prosí o konkrétnější informace o osudu svých blízkých. „Pořád vůbec nic nevíme. Je to snad vážně horší, než kdyby byl mrtvý,” vyčerpaně říká Nazik. „Hned druhý den jsem vyhledala překladatelku a té řekli, že mého syna zabili. Pak ale zase všechno popřeli. Chtěli mě jen týrat. Požadovala jsem důkazy o tom, že je naživu. Dala bych cokoli, aby ho vrátili.”
Pochopila, že sama nic nevyřeší. Přes Samvelova mobilního operátora Vivacell se dožadovala aspoň lokace, kde se syn nachází. „V té době kdekoho sledovali kvůli koronaviru, v mém případě pořád jen opakovali, že mi nemohou pomoci. Ať se obrátím na policii a na ombudsmana,” zoufale líčí další kroky. Začala kontaktovat a obcházet všechny možné instituce. Od Červeného kříže přes policii, Ministerstvo obrany, ombudsmana z Náhorního Karabachu až po Evropský soud pro lidská práva. Ten požádal ázerbajdžánskou vládu, aby poskytla rodinám informace o zadržení, umístění, podmínkách zajetí a lékařské péči zajatců. Nejzazší termín pro dodání zprávy stanovil na 27. listopadu 2020. Dodnes ale žádná relevantní informace nepřišla.
Nazik Šachbazjan a jiné zoufalé matky začaly 15. prosince sepisovat novou žádost, v níž poptávaly řešení celé situace. Najednou ale přišla nečekaná zpráva o dalších únosech. Ministerstvo obrany Náhorního Karabachu zároveň oznámilo, že ztratilo kontakt s jednotkou čítající šedesátku vojáků rozmístěných na pozicích nedaleko vesnice Khatsbird u města Hadrút. Na internetu se záhy objevilo několik videí, která dehonestovala ázerbajdžánskou stranu. Bylo v nich zdokumentováno násilné zacházení s arménskými uniformovanými zajatci. Když pak pravost videí opatrně potvrdil i Artak Beglarjan, uznávaný ombudsman sporné arménské enklávy v Ázerbajdžánu, Arméni začali šílet. A kromě opětovného požadavku, aby odstoupil premiér Nikola Pašinjan, kterého mnozí považují za slabocha a zrádce, se přidali k rodinám nově zajatých a na protest zablokovali dálnici vedoucí z Karabachu do hlavního města Arménie. Stejně jako v případě Nazik Šachbazjan ale ani jejich úsilí zatím nepřináší žádné výsledky.