fbpx

Váleční veteráni. Umíme se o ně postarat?

Ten druhý život. Vizuálně neotřelá kniha, plná fotografií a autentických příběhů českých vojáků, zaměřená na vojenské zahraniční mise. Vydali jsme se do Iráku, Afghánistánu i Mali, abychom zdokumentovali jejich úkoly a nasazení. Přímo na místě jsme fotili a mluvili s příslušníky speciálních sil, ale také s výsadkáři, leteckými návodčími, chemiky, veterináři či lékaři. Obrazová publikace vyšla 11. listopadu 2017, na Den válečných veteránů. 

Střih. Stejné datum, jen o čtyři roky později. A vlčí mák, symbol válečných veteránů, nosí na klopě jen málo z nás. Jako bychom na vojáky zapomněli. Vážíme si jich? A jak důležité jsou zahraniční vojenské operace? Zeptali jsme se pplk. Iva Zelinky, zástupce výsadkového pluku v Chrudimi, který prošel mimo jiné třemi afghánskými misemi.

Jak vnímáš 11. listopad 2021? A  jak tenhle den vidí Češi?


Já osobně vnímám Den veteránů podobně jako většina vojáků – jako náš svátek. Voják, který alespoň jednou zažil zahraniční nasazení v uniformě s vlajkou na rameni, se najednou staví po bok těch, kteří za zájmy naší republiky bojovali dávno před ním. Je to něco, co už mu nikdo nevezme. Já cítím hlavně závazek, vrací mě to zpátky nohama na zem. A taky je to o připomínce těch výsadkářů, se kterými jsme byli společně nasazeni, ale bohužel neměli takové štěstí jako my ostatní.


Jak by se měl stát starat o novodobé veterány? Co je podle tebe největší problém s tím spojený?


Troufnu si říct, že o veterány druhého odboje je postaráno poměrně dobře. Je to i tím, že už jich bohužel mnoho nezbývá, tudíž zaměřit na ně maximální péči je poměrně dobře proveditelné. Myslím, že například Ústřední vojenská nemocnice odváděla skvělou práci v péči o patrona našeho útvaru, generála Jaroslava Klemeše, příslušníka paraskupiny Platinum-Pewter. 


Problém je, že takhle drtivá většina válečných veteránů dnes nevypadá. Novodobých válečných veteránů jsou desetitisíce a tvoří mnohem pestřejší skupinu. Od veteránů v důchodovém věku z operace Pouštní bouře až po čtyřicátníky a třicátníky, kteří si prošli Afghánistánem a teď hledají uplatnění v civilu. U této skupiny podle mne ještě hledáme to nejlepší nastavení jejich přechodu do civilního života a záchranné sítě pro ně. Nemáme s tím tak dlouhodobou zkušenost jako v západních zemích NATO, ale zlepšuje se to.


Z čeho máš v poslední době v rámci své profese největší radost? A naopak, co Ti dělá největší starost?


Mám ohromnou radost z toho, kam za první rok svého fungování 43. výsadkový pluk došel. Od 30. září 2020 jsme se rozrostli zhruba o 150 nových výsadkářů, znovu po covidu navázali spolupráci s americkými a polskými výsadkáři, celkově posunuli naše schopnosti výrazně dál. Jen v oblasti výsadkové přípravy jsme za tu dobu stihli certifikovat naše padáky OVP-12 SL1 na alianční letouny C-130 Hercules, získali jsme schopnost shozu těžkých nákladů pomocí jednotunových nákladních padáků, nabyli jsme novou schopnost přepravy těžkých nákladů v podvěsu pod vrtulníky – je toho zkrátka hodně. Každopádně je radost být toho součástí – pokroky jsou vidět rychle jak u malého dítěte.


Jak oslavíte letošní 11. listopad?


My výsadkáři ho oslavíme v katedrále Nanebevzetí Panny Marie na Resselově náměstí v Chrudimi. Ráno se tam potkáme a strávíme necelou hodinu připomínkou významu Dne veteránů, ale i životních příběhů našich padlých – ať už při zahraničních misích, anebo ve službě na našem území. Je to úplně nový formát, se kterým přišel náš kaplan kapitán Milan Novotný, a skutečně se na to těším. Před chvílí jsme se vrátili z katedrály, kde jsme společně vybírali varhanní doprovod a řešili choreografii. U čtení příběhů padlých výsadkářů se budou střídat vedoucí praporčíci z jednotlivých komand, na kterých sloužili. Máme z toho za sebe dobrý pocit, snad to vezme za srdce i naše kluky.


Sdílet příběh: