fbpx

V ZALÁŘI DEPRESE – DÍL 2

Psycholog a terapeut Aleš Neusar popisuje život s depresí a možné cesty ven z vnitřního žaláře. Ten si podle něj vytváříme z velké části my sami. A proto jsme to také my, kdo od něj má klíče, což si ale ne vždy uvědomujeme. Přinášíme pokračování rozhovoru.

Jaká byla vaše cesta k vyléčení?


Teď o tom dokončuji článek, tak se časem můžete podívat na můj ResearchGate profil či Facebook. Ve zkratce šlo o značné množství ne zrovna příjemné práce na sobě – například hodiny psychoterapie individuální i skupinové; čtení knih nejen o depresi; práce s klienty, kteří sami depresi měli; sebepoznávací pobyty v jihoamerických pralesích; a pomáhala i velká podpora blízkých lidí. Pokud bych měl však vypíchnout jednu věc, pak asi největší přínos vidím v utkání se s vlastními stíny, ve smyslu Jungově. Zjednodušeně řečeno šlo o nutnost přijmout a integrovat některé části sebe sama, které nebyly moc líbivé a mnohdy byly zasunuty hluboko mimo vědomí.


Domnívám se spolu s Dorothy Rowe (která napsala úžasnou knihu Depression: The way out of your prison), že deprese, pokud nemá například organický původ po mozkové příhodě, bývá typicky nějak utvořena. Není to nemoc, která na nás padne náhodou, byť genetické predispozice existují. Obvykle nám jako malým dětem nebyly uspokojeny základní potřeby – nebyla například dostatečně přítomna citově blízká a předvídatelná pečující osoba. Nebo jsme zažili nějaký traumatický zážitek. A dětská nevědomá „logika“ si z toho někdy vezme informaci, že je dítě samo špatné. A tak se snaží být „dobré“, aby se mu neděly špatné věci. Ale ony se dějí! Snaha být „dobrým“, namísto abychom se snažili být „štastnými“ – což znamená například i nutnost se občas vůči někomu vymezit, často přetrvá až do dospělosti. Dle Rowe jsme si tak vlastně sami postupně vytvořili svůj žalář.


Jelikož se ale osobní žalář nějak vytvořil, věřím, že je možné se z něj i dostat. Bohužel jsme to pouze my sami, kdo máme klíče, a často to ani netušíme. Já jsem se na cestě ze žaláře musel například utkat se svou potlačenou agresivitou; začít více a tvrději bránit vlastní hranice; vzdát se mnoha věcí a lidí, kteří mi sice něco dávali, ale dlouhodobě mne ničili, nebo jsem musel ledacos začít trpělivě budovat od píky (depresivní člověk by chtěl vše hned). A varování. Žít s člověkem, který se utkává se stíny, nemusí být med, ale naštěstí je to často pouze mezifáze.


Je pro práci psychologa výhodou, že si tímto onemocněním prošel?


Kdo nezažil ty propasti, může někdy těžko chápat, proč je pro část lidí s depresí nepřekonatelné vylézt z postele. Zkušenost mi dodává pokoru, kterou úspěšní lidé, kteří nic podobného nezažili, někdy nemají. Pokoru, že se to může stát kdekomu. Že nemusí jít o neschopného, doživotně postiženého člověka. 


Zároveň vnímám obrovskou naději. Když to šlo mně, možná to půjde i jiným. Možná také vidím o něco zřetelněji cesty, jak z deprese ven, neboť mně trvalo opravdu dlouho, než deprese přestaly přicházet a na cestě jsem vyzkoušel kdeco.


Jako terapeut a výzkumník si zároveň uvědomuji, že každá zkušenost nás do určité míry může uvěznit v nás samotných. Můžeme mít tendenci myslet si, že jiní lidé depresi prožívali podobně jako my. Nesmím zapomenout, že naproti mně sedí reálný člověk. Má zkušenost mi dodává pouze jedno z vodítek. Další přinášejí zkušenosti s jinými lidmi, studium literatury či diskuse s odborníky. Stěžejní je vnímat druhé lidi, a hlavně se jich ptát, jak jim je, jak svou bolest duše prožívají, jestli vidí naději na zlepšení… pokusit se jejich svět pochopit co nejvíce jejich očima.


Žádný psycholog nemůže mít zároveň zkušenosti s depresí, schizofrenií, úzkostmi, hraniční poruchou osobnosti, bulimií, rozvodem, úmrtím partnera, braním všemožných druhů návykových látek, domácím násilím, se všemi problémy a situacemi, se kterými se ve své praxi setkává. A i tak je zažije pouze on či ona sama svým jedinečným způsobem. Nic víc ani míň.


Ing. Petra Čubíková


Petra je součástí Centra marketingu a komunikace Ostravské univerzity, kde působí jako popularizátorka vědy a tvůrčí činnosti. Její srdeční záležitostí je akce Noc vědců, ale vyřádí se i u dalších aktivit, které podporují povědomí o vědě a umění. Občas se dostane i k psanému textu, ve kterém se věnuje vědeckým objevům, životním příběhům a zajímavým projektům.


Mgr. Aleš Neusar, Ph.D.


Psycholog a terapeut. Zabývá se změnou k lepšímu u jednotlivců, skupin i organizací. Zejména tam, kde se to dlouhodobě nedaří. Dále se věnuje například životní spokojenosti, duševní hygieně, work-life balance, myšlení a rozhodování v praxi či mezilidským vztahům. Publikuje a přednáší pro laickou i odbornou veřejnost. Vystudoval psychologii v Olomouci na FF UP a Ph.D. v kognitivní psychologii v Brně na FSS MU, s delšími pobyty v Německu, Holandsku či Velké Británii. Má soukromou psychologickou praxi a v současnosti vede Katedru psychologie Filozofické fakulty v Ostravské univerzity. 


Sdílet příběh: