V žaláři deprese – Díl 1

Pro člověka, který deprese nemá, je možná těžce pochopitelné, co daný člověk prožívá. Dokázal byste to přiblížit?

Prožívání deprese i styl života má každý člověk z velké části jedinečný. Někdo žije vcelku normálně, protože mu zabírají antidepresiva nebo má mírnější formu. Jiný se každý den modlí, ať jeho či její život skončí. Na někom depresi nepoznáme a u malé části lidí se projevuje naprostým ustrnutím emocí a někdy i pohybu. Já se například v depresivní fázi musel dost přemáhat, ať se tvářím alespoň trošku nezoufale. Přál jsem si „nebýt“, bojoval s hroznou úzkostí, spal jen pár hodin, až na krátké okamžiky neprožíval žádnou radost, vyhýbal se lidem, nebo je naopak přetěžoval svými splíny. Budoucnost byla pouze černá. Přes mnohé limity jsem ale nikdy nepřestal být relativně funkční v práci i doma. U deprese totiž, na rozdíl od běžného smutku, mnohé příznaky přetrvávají minimálně po dobu dvou týdnů, přičemž se zároveň neobjevila jejich jiná příčina, například úmrtí blízké osoby. Rozlišovat je také třeba syndrom vyhoření, který se týká převážně pracovní oblasti, ale v jiných oblastech či na dovolené se dotyční umí dále radovat.

Jak společnost lidi s depresí vnímá?

Mnoho lidí se bojí svěřit, že depresi mají a předstírají, že se nic neděje. Domnívám se, že lidé s depresí nejsou tolik stigmatizováni jako například ti se schizofrenií nebo lidé s diagnózou pedofilie – z nichž většina dětem neubližuje a pouze trpí nenaplněností. Často se stigmatizujeme sami tím, že o depresi mlčíme. Se stigmatizací mám zkušenosti samozřejmě také a zároveň je jasné, že s depresivním člověkem chce málokdo dlouhodobě trávit čas. 

Jak by k lidem s depresí měl člověk přistupovat?

Měli bychom se snažit lidi s depresí pochopit, podpořit je v procesu léčení, ale všeho s mírou. Neznamená to přepečovávat, tolerovat vše. Neznamená to, že nemůžeme partnera s depresí opustit. Každý máme zodpovědnost pouze za sebe – případně také za děti. Neměli bychom si nechat zničit svůj život, když náš partner má nějaký problém. Tím nenabádám k sobectví. Jen se často stává, že depresivní člověk svou náladou a nečinností zničí nejen sebe, ale i své okolí. A čemu pak pomůže, že místo jednoho depresivního člověka budou dva či více lidí s problémy?

Dokáže medikace problém vyřešit?

Kolem medikace panuje spousta extrémních názorů, od glorifikace až po odmítání za každou cenu. Medikace, zejména u těžších forem deprese, může skvěle fungovat a zachraňovat životy. Přesto nejsem její příliš velký fanoušek, neboť například u opakovaných, hlubokých a dlouhodobých forem depresí bývá medikace nasazována na roky, ne-li na celý život. Polykat celoživotně léky se mi nelíbí, jelikož s tím souvisí i nemalé vedlejší účinky, a navíc medikace někdy snižuje ochotu lidí na sobě pracovat. Jednoduše se jim uleví, tak proč se snažit (podobně jako u bolesti a ibuprofenu).

Když ke mně přijde člověk s opakovanou zkušeností deprese, ptám se jí nebo jeho, zdali chce úlevu, nebo se pokusit vyléčit. Antidepresiva mohou obtíže zmírnit, ale málokdy se člověk úplně uzdraví, pokud nedojde k zásadní změně životního stylu a vnímání světa. Člověk se zkrátka musí naučit žít lépe. To je ostatně hlavním zaměřením mé terapeutické i odborné činnosti v současnosti – změna k lepšímu. 

Je možné se z deprese plně vyléčit?

Já věřím, že ano. Nicméně pokud už měl někdo depresi opakovaně, vždy hrozí, že se staré vzorce chování, vnímání či prožívání vrátí. A s nimi i deprese. Ačkoliv depresí už několik let netrpím a neberu žádnou medikaci, věřím, že pokud nebudu dodržovat určitou prevenci a životní styl, mohou se obtíže vrátit. Duše si jednoduše za těch mnoho let navykla… A je velmi jednoduché se do zhoubného návyku „být ve vězení“ vrátit.