fbpx

Postřehy dělníka diplomacie – 8

Budocnost – co (ne)můžeme dělat? Můžu říct jen to, co si intuitivně myslím. A bohužel nic dosud neslýchaného nebo třeskutě nápaditého či optimistického to nebude. Dokud totiž navzdory, dámy prominou, bullshittingu o vzájemném partnerství budeme k Afričanům přistupovat hlavně tak, že nám jde v první řadě o pro nás co nejvýhodnější a nejsnadnější přístup k jejich mimořádnému nerostnému bohatství (ano, v tomto směru se od časů velkého britského Livingstona ani středně velkého českého Holuba bohužel příliš nezměnilo) a vysávání jejich elit, ale zároveň nechceme, aby jejich chudí mladíci s iPhony putovali v gumácích na Lampedusu, a budeme to všechno ještě navíc halit do keců o respektu a spolupráci, tak se opravdu nikam nedostaneme. Už mimo jiné proto, že v disciplíně bezskrupulózního a systematického drancování nerostného bohatství subsaharské Afriky nás usměvaví muži z Říše středu vždycky umlátí čepicemi.

Nejvíc mě ale mrzí a štve zároveň, že vlastně nevím, jak z toho ven. Žádný geniální léčebný recept prostě nemám (a bohužel se bojím, že ho stále nemá asi nikdo, jinak by to v té subsaharské Africe vypadalo dneska jinak). Snad kromě univerzální a nepraktické hraběcí rady toho typu, že i po tom všem, co jsem v Africe zažil, stále věřím v nějaké základní hodnoty a principy. Mezi které patří mimo jiné i to, že když někomu coby skutečnému partnerovi ukážete upřímný respekt, současně ale s jasně definovanými vlastními hodnotami, za kterými si sami pevně stojíte (jako třeba, že se zloději a vrahy systematicky okrádajícími svou vlast se nevyjednává, jakkoli by z toho pro naše zbrojaře nebo těžaře koukal značný zisk), tak z toho snad nakonec vyplyne skutečný win-win benefit pro obě strany. A že při obhajování a dodržování našich hodnot se nesmíme zříkat našeho vlastního (když ne lvího, tak alespoň levhartího určitě) podílu na vzniku a udržování té ne úplně růžové současné situace subsaharské části afrického kontinentu. A že se ale současně ve dvacátých letech jedenadvacátého století nesmíme nechat do nekonečna vydírat postkoloniálním narativem, že všechno špatné jsme tam dole u nich stejně způsobili jenom my, tak ať s tím teda koukáme něco udělat. Není zač, za tuhle šroubovanou, z morálního hlediska neprůstřelnou a naprosto banální myšlenkovou konstrukci mi nikdo děkovat nemusí.


Blbé je to, že s principy a hodnotami zde nevystačíme a musíme reflektovat reálný stav současného světa i skutečných možností subsaharské Afriky a jejích obyvatel. Tady se už ale dostávám na hodně tenký led a nerad bych nahrával mimořádně odpudivým komerčním rasistům a xenofobům, bezostyšně pro vlastní materiální obohacení obchodujícím s lidskou hloupostí, nenávistí a strachem. Ano, bohužel sedí i v našem parlamentu a mám tím na mysli ty různé Moraváky od Tokia a protekční synáčky exprezidentů. Ten derogativní plurál používám s rozmyslem a zcela záměrně, abych tím vyjádřil, jak se navzdory mé celkové skepsi od těchto cynických falešných proroků distancuji. Na ten tenký led ale i tak vstoupit musím, snad se pode mnou neproboří.



Biologii a přírodu prostě neokecáš a ti lidé po minimálně staletí (ne-li déle) žili a i nadále většinou žijí v přírodních podmínkách, které jaksi tak úplně nefavorizují pravidelné vstávání do fabriky nebo kanceláře na sedmou od pondělí do pátku.


Subsaharské země prostě svoji novodobou když ne prosperitu, tak aspoň útěk z chudoby v dohledné době nevybudují stavěním fabrik a průmyslových zón nebo IT center, jako se to podařilo v jiných původně extrémně chudých částech planety. Biologii a přírodu prostě neokecáš a ti lidé po minimálně staletí (ne-li déle) žili a i nadále většinou žijí v přírodních podmínkách, které jaksi tak úplně nefavorizují pravidelné vstávání do fabriky nebo kanceláře na sedmou od pondělí do pátku. A nemohou za to. Protože stejně tak jako ani v dnešní době hypertrofované korektnosti nikdo nezpochybňuje třeba to, že nejlepší sprinteři planety skoro vždycky pocházejí původně z oblasti západní Afriky okolo Guinejského zálivu a nejlepší běžečtí vytrvalci se až na naprosté výjimky takřka výhradně rodí na východoafrických náhorních plošinách… tak současně stále platí i jiné pravdivé, empiricky ověřené stereotypy.


Sdílet příběh: