Postřehy dělníka diplomacie – 7

Do Velkopáteční dohody z roku 1998, která zajistila mír v Severním Irsku a ukončila tamní de facto občanskou válku, bylo článkem 2 vloženo jedno nevinné ustanovení. Kdokoli, kdo se narodí na celém území irského ostrova, má automaticky nárok na občanství Irské republiky. Šlo především o to, aby katoličtí občané Spojeného království narození v Ulsteru mohli mít dvojí občanství – britské a irské. No a záhy poté, co toto ustanovení bylo implementováno do irské národní legislativy, začali v poměrně velkých počtech v irských porodnicích přicházet na svět malí černí Irové. Irsko a Velká Británie totiž tvoří zónu volného pohybu osob bez hraničních kontrol. Čili došlo velmi rychle k tomu, že nigerijské nastávající maminky žijící (zhusta ilegálně) v Anglii odjížděly rodit do Irska a jejich tam narozené děti automaticky dostávaly irské pasy. A když je vaše nezletilé dítě, o které pečujete, občanem některého členského státu EU, máte de facto automatický nárok na povolení k trvalému pobytu v té zemi, jejímž je vaše dítě státním příslušníkem.

Když si irské úřady všimly, jak je uvedený právní nástroj poměrně masivně zneužíván k úplně jinému účelu, než ke kterému byl původně určen, rychle zakročily a přijaly dodatečná opatření, která tomuto zneužívání zabránila. I během tak poměrně krátké doby nicméně stihla vzniknout dost početná nigerijsko-irská komunita, čítající dnes v konečném výsledku několik desítek tisíc duší. A opět i v tomto případě bohužel platí, že to není komunita, která by se vyznačovala nadprůměrně vysokým počtem počítačových programátorů nebo jaderných fyziků. Mnohem více je spojována s drogami, prostitucí, zneužíváním sociálních benefitů atd.

Je to zase jen jeden příklad, nicméně má podle mě značnou vypovídací hodnotu – i pro nás Čechy. Podle mě nás má vést k určité ostražitosti a realistickému pohledu na to, jak k migraci Afričanů k nám přistupovat.

Pokud mě někdo kvůli tomu označí za xenofoba a rasistu, ať si klidně poslouží. Ani tak se nenechám vlákat do argumentační pasti políčené tím způsobem, aby kdokoli, kdo zpochybní koncept multikulturality jako nejvyššího ideálu, o jehož dosažení máme usilovat, byl okamžitě vyloučen ze slušné společnosti a poslán na hanbu někam mezi autorské přispěvatele Parlamentních listů a účastníky čtenářských diskusí na Novinkách a iDnesu.

Jsem samozřejmě realista a nejsem blázen. Takže je mi zaprvé naprosto jasné, že dokud bude naše země součástí bohatého euroamerického Západu a nevydá se již podruhé v moderní době na nějakou neblaze jinou, východně orientovanou trajektorii, tak se s naším postupným bohatnutím přílivu migrantů z jiných méně šťastných částí planety nevyhneme. A vzhledem k aktuálně daným skutečnostem a střednědobým projekcím je zadruhé také jasné, že velká část z nich k nám bude přicházet ze subsaharské Afriky. A do třetice je mi taky jasné, že nějak proti tomu bojovat nebo se to dokonce pokoušet zcela zastavit, je nesmysl. Pouze si vyhrazuji právo, abych bez vylučování ze společnosti slušných lidí mohl otevřeně říkat, že je nutné se poučit z chyb západních zemí, vůči kterým máme v tomto směru zpoždění kvůli těm čtyřiceti letům, kdy jsme byli nesvéprávnou ruskou kolonií.

A taky si budu dál stát za tím, že jakkoli proti konceptu multikulturalismu nebojuji, odmítám ho rituálně vzývat jako ten nejvyšší ideál. Na to jsem při svých cestách po světě viděl příliš mnoho – jak v zemích původu těch afrických migrantů, tak v jejich cílových zemích v západní Evropě, kde se míra úspěšnosti jejich integrace liší. Nicméně ani v těch z hlediska dlouhodobé integrace migrantů (především ve druhé a třetí generaci) nejúspěšnějších zemích skandinávského typu dnes široké a početně nejvyšší nižší vrstvy různých etnik nežijí v harmonii pospolu, ale spíš vedle sebe (a s tou harmonií to tam taky většinou vypadá všelijak). A já jsem na základě toho, co jsem dosud v životě viděl a poznal, čím dál víc přesvědčen, že je legitimní se ptát, zda právě toto je něco, co máme vítat a o co máme aktivně usilovat.