Postřehy dělníka diplomacie – 5

A co se týče onoho příslovečného afrického studenta, ten se samozřejmě domů nikdy nevrátí a znalosti a schopnosti načerpané během svého vysokoškolského „studia“ (v průběhu kterého stejně hlavně pracuje nebo podniká tak, jak jsem uvedl v předchozích dílech) rozhodně k budování prosperity a lepší budoucnosti své africké domoviny nevyužije. To studium ale samozřejmě absolvovat zvládne, i když do školy skoro nechodí.

Zkoušky z business managementu a jiných podobných vědeckých oborů na konci semestru totiž vždycky nějak udělá a do dalšího ročníku postoupí. Škola ho nevyhodí, protože má zájem na školném a na státní dotaci na studenta. A když během studia pracuje (zpravidla ve firmě výše uvedeného typu, kterou založil některý ten jeho z migračního hlediska služebně starší africký krajan), po dostudování získá zaměstnaneckou kartu i povolení k pobytu. A je vymalováno.

Když se ještě navíc ožení s Češkou, tak poměrně brzy dostane i trvalý pobyt. Jakmile ho má v kapse, tak se hned se svou českou osudovou láskou (kterou buďto okouzlil svojí živočišností a vášnivostí, nebo jí za sňatek zaplatil) rychle rozvede a začne do ČR/EU zvát příbuzné včetně své původní africké manželky i dětí. Sice je při žádosti o studijní vízum zatajil, ale to přeci nebyla žádná lež, protože sňatek byl jenom kmenově tradiční, takže neoficiální, a on byl tedy v okamžiku podání žádosti o vízum volný jako africká vlaštovka. S českým trvalým pobytem v kapse a po rozvodu s českou manželkou si ale na svoji původní africkou rodinu najednou vzpomene a svůj tradiční sňatek rychle zlegalizuje. A omezovat jej v hluboce lidském právu na sloučení s jeho africkou ženou a dětmi by přece bylo krajně nehumánní, ne?

Takže je to celé nakonec opravdu win-win, jen s tím rozdílem, že těmi vyhrávajícími stranami jsou akorát ta vysoká škola, která má kšeft, a ten Afričan, který se chce ze své domoviny stůj co stůj dostat do Evropy a vzít při tom výhledově co nejvíce svých příbuzných. A hlavně je to klasický brain drain, kdy k nám z Afriky odcházejí jen ti nadprůměrně schopní (občas tedy jaksi spíš všehoschopní). A jestli něco někdy zpátky Africe vrátí, tak maximálně možná remitence (ale to jen do té doby, než do ČR/EU dostanou všechny své příbuzné, na kterých jim záleží). Chci tím říct, že než poslouchat báchorky o tom, jak poskytováním univerzitního vzdělání mladým Afričanům pomáháme vytvářet a budovat nové kvalifikované africké elity, které po svém návratu domů využijí nově nabyté schopnosti a dovednosti ku prospěchu svých vlastí, tak to si radši poslechnu nějakou od ovčí babičky nebo tu o Červené Karkulce.