Postřehy dělníka diplomacie – 4

Ve skutečnosti je jejich cílem získat jednosměrnou letenku do ČR/EU. Do týdne po příletu k nám už začnou při „studiu“ pracovat v nějaké firmě jejich krajanů předchůdců, podnikajících u nás ve vývozu ojetých autovraků do Afriky, rozličných poradenských či PR aktivitách nebo v pořádání různých pochybných mezinárodních konferencí po schengenské Evropě.

V případě konferencí, které mám na mysli, je hlavní problém ten, že se za jejich organizací, podobně jako za těmi různými poradenskými nebo PR aktivitami, dá vyfakturovat a finančně vyprat ledacos, a navíc na ty konference lze leckoho z Afriky za nemalé finanční protiplnění (platí se předem) oficiálně pozvat.

Kromě praní peněz vydělaných ve všelijakých jiných, ne úplně konferenčních aktivitách, se dá na ty konference do Evropy pozvat celá řada různých odborníků. Když ale děláš svoji práci konzula pořádně a toho na IT konferenci pozvaného afrického odborníka podrobíš přezkušujícímu pohovoru, tak se dozvíš, že „ovládá základy MS Office“. A když ho i z této jeho odbornosti přezkoušíš, zjistíš, co to v praxi znamená. Tedy že umí otevřít MS Word a vytvořit v něm prostý text. Nicméně už jednoduchý požadavek na vložení nadpisu nebo poznámky pod čarou pro něj představuje ryzí skrytě rasistický postkoloniální útisk, o jeho schopnosti vložit vzoreček, nebo dokonce graf do MS Excel radši nemluvit. Takže ho samozřejmě do Evropy nepustíš a jeho žádost o schengenské vízum zamítneš (smůla, ty prachy, které vysolil svému africkému kamarádovi za pozvání na konferenci a ambasádě za vízový poplatek, vyletěly oknem). Bohužel, ne všichni konzulové evropských zemí jsou takoví srdcaři, jako jsem byl v tomto ohledu já. Omlouvám se za samolibost, ale vycházím z cimrmanovské premisy, že nepochválím-li se sám, nikdo jiný to za mě neudělá.

Takže se poměrně dost takových IT odborníků do Evropy dostane, protože zejména v hromadných vízových centrech řady jiných schengenských zemí se takové pohovory, jaké jsem se svými vízovými žadateli dělal já, neprovádějí. A jejich žádost se většinou posuzuje jenom na základě pravosti předložených podpůrných dokumentů.

A ve většině zemí subsaharské Afriky přitom platí základní poučka, že pokud máš hotovost, tak žádné úřední dokumenty padělat nepotřebuješ – prostě si je koupíš od příslušného odpovědného úřadu za padesát dolarů. A protože sis za vystavený úřední dokument poctivě zaplatil, tak máš samozřejmě plné právo ten dokument dostat v požadovaném znění, včetně takových detailů, jako je třeba tvoje jméno nebo datum narození, aby sis mohl vytvořit novou identitu. To se potom někdy jako evropský konzul smíchy neudržíš, když posuzuješ žádost o vízum dvaadvacetiletého pana Anyanwu Ubeka Okuchukwu a při schengenské bezpečnostní prověrce ti porovnáním biometriky (fotografie a otisků prstů) ze systému vyleze, že ten samý pán před třemi lety jako tehdy též dvaadvacetiletý neúspěšně žádal o schengenské vízum na německém konzulátu pod jménem Chibuzo Uzodinma Okenna.

Ještě vyšší ligu v tomto směru vykresluje následující historka. V Ghaně byl před pár lety za značné finanční a technologické asistence Německa zaveden certifikovaný systém speciálně zabezpečených počítačových terminálů pro centrálně evidovanou výrobu národních průkazů totožnosti. Toto opatření mělo vést k vymýcení již uvedeného nešvaru s vyráběním nových identit. Po nějakém čase se ale ukázalo, že západoafrická mazanost ani tady v tom nezná mezí. Odpovědní ghanští státní úředníci ty terminály totiž na noc odpojovali, nosili si je domů, a tam na nich vyráběli a tiskli falešné občanské průkazy, které pak následně za další značné finanční protiplnění poskytovali potřebným.