Postřehy dělníka diplomacie – 3

Myslím si ve zkratce to, že dokud tím hlavním ideálem a představou o lepší budoucnosti běžného afrického chlapce, řekněme třeba ze Sokota, bude kopat na prašném plácku naboso do hadráku a doufat, že si ho všimne nějaký skaut, odtáhne ho do Evropy, ideálně do Premier League, a on se tak postará o celé své široké příbuzenstvo, tak prostě tvrdím, že je něco špatně a že tohle rozhodně není cesta k pozvednutí subsaharských zemí z jejich bídy a chudoby. A že globální byznys Ligy mistrů a špičkových evropských fotbalových lig toto neblahé schéma intenzivně živí a podporuje.

Určitě mnozí z vás namítnou, že ten kluk ze Sokota by se možná rád stal pilotem, lékařem nebo elektroinženýrem, ale pokud jeho rodiče obkopáváním políčka s yamem nebo kasawou vydělávají oněch příslovečných pět dolarů denně, tak mu při jeho snění o lepší budoucnosti nic jiného než ten fotbal nezbývá. Této logické námitce samozřejmě rozumím, problém ale vidím právě v tom, že tento fotbalový narativ bohužel udržuje (či spíš dále prohlubuje) mindset chudých Afričanů, že jejich jediná cesta ke skutečně lepší budoucnosti leží v bohaté bílé cizině. V čemž je pohříchu také v řadě případů utvrzuje to, že vědí, že jejich země často oplývají nerostným bohatstvím, díky kterému si jejich politicko-hospodářská mimořádně tučná smetánka (k velké radosti evropských realitních a všelijakých dalších možných makléřů) kupuje luxusní vily a jachty v Saint Tropez, zatímco jim chudákům zbývá zase jenom to jejich políčko s yamem a kasawou.

U nás teď něco takového v malé české verzi zažíváme v podobě slávistické euforie okolo mimořádně sympatických mladíků Petera Olayinky a Abdallaha Simy. A já jim ze srdce přeju úspěch, opravdu. Zároveň si ale na výše uvedeném stojím a nemohu jinak. Tento fotbalový příměr totiž tak nějak „filosoficky“ vyjadřuje náš přístup k Afroafričanům. Takové to „my od vás vysajeme všechno, co se nám může nějak hodit, řádně to zpeněžíme, a ještě vás při tom budeme ubezpečovat, jaký je to vzájemný win-win“… leda houby. Jo a mimochodem, ty chudé migranty, co se nám cpou do Evropy na člunech, ty si tedy opravdu nechte, to jsme si nedomluvili.

Ale jak z toho tedy ven? Co třeba nabídnout jim vzdělání? Tato mantra neziskových organizací mi nahrává na smeč. Absolvoval jsem totiž jako konzul v Africe stovky vízových pohovorů s uchazeči o studium na českých vysokých školách. Až na mimořádné výjimky typu samoplátců z bohatých rodin usilujících o velmi drahé studium na jedné z lékařských fakult Univerzity Karlovy nebo nanovláknové Technické univerzitě v Liberci bylo složení těch uchazečů o dlouhodobá česká studijní víza jako přes kopírák. Skoro všichni se ucházeli o nepříliš finančně nákladné (celá vesnice se samozřejmě složí, aby jim na to půjčila) a vědomostně nepříliš náročné studium na jedné ze dvou českých vysokých škol nabízejících, mimo jiné, určité v angličtině vyučované studijní programy, abych tak řekl, ne úplně technické nebo exaktní povahy. Jmenovat je nemůžu, protože nechci riskovat, že mě po zveřejnění tohoto pojednání budou žalovat. Nicméně moji znamenití kolegové z Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra a Ředitelství správy cizinecké policie dobře vědí, které dvě české univerzity (jedna je v Praze a druhá v Brně) mám na mysli.