Postřehy dělníka diplomacie – 2

Uvědomuji si samozřejmě, že moje zkušenost konzula byla hodně specifická. Myslím tím to, že jsem se při své práci dostával primárně do kontaktu s disproporčně velkým počtem podvodníků. Současně si ale, čím více mé tehdejší negativní emoce s odstupem času vyprchávají, kladu otázku, jak jsme se na této všeobecné mizérii přičinili my sami historicky i tím, jak k Africe přistupujeme dnes. Když říkám „my sami“, tak tím samozřejmě myslím především ony bývalé evropské kolonizátory, ale ve druhém sledu taky nás, Čechy. A nenarážím tím na našeho znamenitého lékaře a vědce doktora Emila Holuba, jehož zápisky z „kolonisace Afriky“ jsou mimochodem místy mimořádně výživné a myslím, že kdyby jejich skutečný obsah byl v široké veřejnosti více znám, museli by v Holicích kolem jeho sochy postavit ochranný plot…

Dr. Emil Holub, Kolonisace Afriky, 1882: „Marnivo a sobecko jest naše dítě tolikéž jako dospělí divocí černoši. Kdybychom černocha prohlásili a uznali společníkem s námi úplně rovnoprávným, sobeckost jeho ještě prudčeji by se zmohla, vzrůstala by a se živila, a následky toho byly by lhostejnost, nevážnost, ba opovržení, které nedospělec, jednaje se vzdělancem, obyčejně projevuje a tak odměňuje se mu za jeho slabost! Proto napišme ‚mírnost a dobrotivost‘ na svůj prapor pro každou chvíli, kdykoli obcujeme s nimi; ‚vážnou výstrahu‘, hledíce do budoucna, kde se nám zdá nutnou; a ‚trest‘, jestliže jsme vše dobře uvážili, tam, kde dobrota a výstraha minuly se s výsledkem. A jako při našich dětech uplynou léta, než jsou oprávněny postaviti se na naše místo, tak bude u černochů potřebí mnoha a mnoha let, než tak daleko dospějí, aby mohli býti vystrojeni všemi právy vzdělaného státu.“

Mám tím spíš na mysli tu dnes v určitých akademických kruzích populární myšlenku, že se naši prapředci na podmanění a vykořisťování subsaharské Afriky bezostyšně podíleli tím, že brousili korálky v Jablonci, pracovali v textilkách v Tanvaldu nebo nakupovali u Žida kafe. Většinu potomků těch prvních dvou zmíněných jsme za to, pravda, řádně vytrestali po pětačtyřicátém, ale to už skutečně odbočuji až příliš jinam.

Opět vyjdu z mé zkušenosti práce českého konzula v subsaharské Africe. Během pohovorů s vízovými žadateli mi postupně došlo, kde je ten základní problém a bigger picture. Ti lidé zkrátka svým zemím nevěří, a nechtějí v nich tím pádem ani žít. Netvrdím samozřejmě, že úplně všichni, asi dokonce ani ne většina z nich. Týká se to ale natolik významné části populace, že ty země prostě mají dlouhodobý strukturální problém velký jak prales v Kongu. A my bohužel s nimi. A taky podle mě zkratkovitě platí, že pokud už obyčejní subsaharští Afričané ve svých domovinách náhodou zůstat a pracovat chtějí, tak jejich ideální představou je jezdit v bílém Land Roveru s nápisem UN.

Nedivím se jim, problém je ale v tom, že s tímto myšlenkovým přístupem ty země ze současného zmaru a bídy nevybřednou nikdy. Což je z velké části způsobené tím, že s nimi jejich řadoví občané necítí sounáležitost toho typu, jaký máme s našimi vlastmi my tady v Evropě, i když na ně často a po právu nadáváme. Přesněji řečeno, oni tu sounáležitost občas i cítí, ale víceméně jenom ve chvílích jakéhokoli mezinárodního fotbalového šampionátu.