Postřehy dělníka diplomacie – 1

Toto břemeno a odpovědnost bílého evropského muže historicky spočívá v tom, že v rámci závodu o Afriku (tedy hlavně až od osmdesátých let předminulého století) na černý kontinent rychle pronikly tehdejší evropské koloniální mocnosti a vytvořily tam územní celky fungující plus mínus na principu moderních národních států (záměrně zjednodušuji), které do té doby tamní civilizace a kmenové kultury až na výjimky téměř neznaly (čest těm výjimkám – I booked one and Tim booked two). A pak odtamtud zase evropští kolonizátoři v šedesátých letech století minulého (opět jen zjednodušující zkratka) poměrně kvapně odešli a předali tyto územní celky místním novým domorodým elitám.

Tehdy se, po počáteční euforii z osvobození Afričanů z koloniálního jha, poměrně záhy projevilo nevyhnutelné. A sice to, že historicky tak mimořádně krátká doba samozřejmě ani zdaleka nestačila na proměnu po staletí zaběhnutých myšlenkových schémat a dosavadního způsobu fungování tamních lidí i společností na tradičním mezilidsky-vztahovém principu „člověk člověku hyenou skvrnitou“.

Říkáte si teď asi: Jasně, to je pro kohokoli, kdo se o tuto problematiku aspoň trochu zajímá, všeobecně známá historie. Jak se ale tato historie podepisuje na dnešním stavu? Dnes vidíme výsledek této poměrně nedávné historie, kdy je až na pár pozitivních výjimek většina zemí subsaharské Afriky spravována elitami, které vyznávají v první řadě zásadu, že „co je dobré pro mě, je dobré i pro mou zemi, a já přece svou zemi miluji nadevše a nikdy ji nezradím“. Místní obyčejní lidé toho už ale mají po krk a chtějí se proto dostat pryč.

Tu kousavě ironickou poznámku o oddané věrnosti afrických mocenských a hospodářských (j)elit jejich zemím jsem si sám od sebe nevymyslel. Inspirovala mě k ní vzpomínka na předvolební plakáty v hlavním městě jedné velké země rovníkové Afriky, která je neskutečně bohatá na spoustu unikátních nerostných surovin, a zároveň je to přitom z hlediska HDP podle parity kupní síly na hlavu čtvrtá nejchudší země na světě. Na těch plakátech byla v rámci předvolební kampaně použita fotografie bývalého prezidenta (otce toho tehdy současného, po tatínkovi taktéž dolarového multimilionáře). A tento otec vlasti se vztyčeným prstem (byl to ukazovák, aby náhodou nedošlo k nějakému nedorozumění) a vlasteneckým sloganem ujišťoval svůj milovaný lid o své oddanosti otčině slovy: „Ne jamais trahir le (…veuillez indiquer vous-même le nom du pays…)!“

Nejen média v posledním desetiletí poukazují na to, že většina subsaharských zemí rychle hospodářsky roste a že se ekonomická situace tamních obyčejných lidí přeci jen zlepšuje. Honem zpátky z nebeských výšek teorie na zem reality. Opravdu těmto, jedním žijícím klasikem řečeno, „obyčejným lidem“ neradno šermovat před očima statistikami HDP a dynamického hospodářského růstu jejich zemí. Mohli by vám za to totiž při osobní konfrontaci rozbít hubu. Případně v návalu vzteku do břicha vrazit ony příslovečné rozevřené nůžky blahobytu.

Řečeno ještě jinou metaforickou zkratkou – růst reálného bohatství těchto obyčejných lidí se tam zatím podle mě projevuje hlavně tím, že i pod Saharou si dnes už skutečně skoro každý může pořídit low-endový docela chytrý mobilní telefon s levnými daty, s jehož pomocí na internetu sleduje vhodně vyselektované obrázky té pastorální blahobytné idyly, ve které si my tady v Evropě žijeme. A tak se teda přes WhatsApp zkoordinuje s pašeráky lidí, aby ho za celoživotní úspory celé jeho rodiny dostali přes Saharu a Středozemní moře až do té vysněné země zaslíbené, kde každý přece má osmičkového bavoráka a vilu se zahradou a bazénem. A když rodina dost peněz na zaplacení pašerákům nemá, tak to aspoň zkusí žádostí o schengenské vízum, protože 80 EUR si skutečně dokáže našetřit i někdo, kdo pracuje za pět dolarů na den.