Proč stadiony v Kataru stály život tisíce dělníků?

Když v roce 2010 rozhodla mezinárodní fotbalová federace FIFA o tom, že pořádající zemí MS 2022 se stane Katar, nestál v této zemi ani jeden z osmi stadionů, které mají prestižní turnaj hostit. Pro zemičku se dvěma miliony obyvatel a rozlohou téměř sedmkrát menší než Česko to však problém nebyl – díky ložiskům ropy a zemního plynu není v Kataru o finance nouze, vždyť země má nejvyšší HDP na obyvatele na světě a řadí se mezi daňové ráje.

Jak se ale ukázalo, daň z lidských práv je zde naopak enormní. Katar sice dokázal hravě zaplatit výstavbu osmi zbrusu nových fotbalových stánků, zároveň však po svém vyřešil potřebu obstarat dostatek pracovní síly. A na té se dá zejména v Perském zálivu dost ušetřit pomocí systému, který je přirovnáván k otroctví.

„Napěchovali nás šest do malé místnosti. Do ní se jen tak tak vešly matrace, které byly plesnivé a plné štěnic,“ popisoval realitu katarského pracovního tábora Malcolm Bidali, původem z Keni. Za své příspěvky na blogu Migrant-rights.org byl v Kataru tři týdny vězněn, údajně proto, že jeho články byly lživé a zaplacené. Propuštěný byl až na začátku letošního června. Ochránci lidských práv však jeho uvěznění považují za snahu umlčet nelichotivé svědectví o strašných podmínkách pro dělníky.

Bidali byl jen jedním z mnoha zahraničních pracovníků, kteří přicestovali do Kataru s vidinou výdělku, který měl být lukrativnější než v jejich domovině – nejčastěji v Pákistánu, Indii, Bangladéši nebo na Filipínách. Jenže tato cesta za snem vedla přes systém kafala.

Čím se kafala vyznačuje? Jde o strukturu, která slouží ke zprostředkování a monitorování zahraničních dělníků v dané zemi či oblasti a je typická pro státy Perského zálivu. Kafala definuje vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem do podoby, kdy za pracovníka plně zodpovídá jeho „sponzor“, tedy jakýsi spravovatel práv dělníků, jejich zprostředkovatel. Systém slouží k obstarání levné pracovní síly, jenže se vzhledem ke své povaze setkává se značnou kontroverzí.

Jeho častým znakem je totiž vykořisťování pracovníků, kteří pozbývají takřka všech svých pravomocí ve prospěch sponzora. Dělníci zpravidla pobírají minimální zákonnou mzdu (ale nezřídka ještě menší), pracují v naprosto nevyhovujících a nebezpečných podmínkách a běžně se setkávají s týráním. Obzvlášť kvůli pracovní době, která i přes těžké podmínky mnohdy trvá dvanáct hodin denně, sedm dní v týdnu. Vyčerpaní a nezabezpečení dělníci se tak snadno stávají součástí nehod, které končí tragicky.

Jenže tyto těžkosti většina cizinců pozná až v místě práce, kdy už se svým osudem příliš nezmůžou. Sponzoři je mají v hrsti, jelikož práva dělníků nespadají pod pracovní jurisdikci v dané zemi. A to umožňuje zvůli, kterou zprostředkovatelé levné pracovní síly vůči svým „otrokům“ mají. „Je nesmírně důležité, aby se dějiště těch největších fotbalových snů stalo zároveň dějištěm lidských práv, respektu a boje proti diskriminaci,“ stálo v dopise pro FIFA, který v květnu poslalo šest fotbalových asociací ze Skandinávie.

Fotbalový svět se vůči (nejen) katarskému bezpráví vymezil hlasitě už letos v březnu, kdy hráči před mezinárodními zápasy upozorňovali různými způsoby na nedodržování lidských práv v místě konání příštího MS. Povědomí o problému roste, stejně jako tlak na Katar, aby s otrockým systémem skoncoval. Oficiální prohlášení sice slibují zlepšení pracovních podmínek, uvěznění blogera Malcolma Bidaliho však tyto naděje značně zakalilo.