fbpx

Od zlata k bitcoinu, aneb proč taky znát rok 1971 – díl 1.

Ptali jste se někdy, jak peníze získavají svou hodnotu? Pětitisícovka je přeci jen kresba na bankovním papíru opatřená ochrannými prvky. Tisícovka na vašem bankovním účtu je přeci jen číslo řídící se jednoduchou aritmetikou. Kde se vzalo pravidlo, že si za tyto potištěné papíry a imaginární čísla něco skutečně koupíte? Je někde za penězi skrytá skutečná hodnota?

V dávném starověku někde uprostřed Mezopotámie začali první zemědělci řešit příjemné problémy. Jejich pole jim produkovala tolik obživy, že ji nedokázali sami spořádat. Poprvé v dějinách tak vznikl nadbytek. Díky nadbytku se mohli lidé více specializovat ve specifických činnostech a dělat je tak lépe. Někteří tedy chovali pouze kozy, jiní pěstovali ječmen, zatímco další vytvářeli keramické nádoby. A když chovatel koz potřeboval mísu, nezbylo mu nic jiného než vzít kozu a dohodnout s hrnčířem výměnu. U hrnčíře se tak například v jednu chvíli sešel chovatel koz s pěstitelem ječmene a hrnčíř musel řešit, jestli jedna mísa stojí za kozu, nebo spíš za fůru ječmene.


Čím více lidé produkovali nadbytek, tím rychleji takto nepraktických dilemat přibývalo, až lidé přišli s originálním řešením. Označili jednu věc (komoditu), kterou chtějí všichni, jako originální směnku. Nejdříve chtěl každý zrna pšenice, takže ta určitou dobu fungovala jako platidlo. Jenže obilnina se časem zkazí. Poté lidé platili mušlemi, drahým kamením či drahými kovy. Jako originální směnka hodnoty se nakonec nejlépe prosadilo zlato. Nekoroduje, nemizí, nekazí se, zachovává si svůj lesk, dá se lehce roztavit, přeměnit do rozličných podob a je krásné. Každý chce vlastnit zlato. A proto se hodnota čehokoliv začala určovat odpovídající vahou zlata. Ale protože bylo nepraktické tento drahý kov před každou směnou vážit, dělit či tavit, prosadily se předem přesně odvážené jednotky, které urychlily samotnou směnu. Tato předem přesně odvážená množství zlata (či jiného drahého kovu) dnes známe jako mince.



S vahou mincí si ale hráli i sami panovníci, proto dochází v průběhu dějin k množství inflačních krizí, kdy peníze ztrácí svou hodnotu.


Kovové mince se postupně uplatnily po celém světě, staly se symbolem jistoty a práva. Penězokazectví znamenalo ve středověku hrdelní zločin, neboť peníze musely obsahovat stejný poměr drahého kovu. S vahou mincí si ale hráli i sami panovníci, proto dochází v průběhu dějin k množství inflačních krizí, kdy peníze ztrácí svou hodnotu. Opakem pak jsou „zlatá”, u nás spíše „stříbrná“ území jako za Přemysla Otakara II., kdy díky novým nalezištím stříbra mohl vzrůst počet mincí v oběhu a stát tedy bohatl. V 18. století se prosazují první papírové peníze, stále ale kryté reálnou hodnotou zlata (množství peněz v oběhu se rovná množství zlata vlastněného státem – zlato není přímo v mincích, ale ukryté někde v trezorech, v přesně daném množství). Na našem území to byly takzvané bankocetle vydávané od vlády Marie Terezie až do Napoleonských válek (1762–1811). 


Tento systém měl řadu nevýhod. Pokud země více dováží výrobky ze zahraničí (platí za ně svou měnou), zbavuje se tak přímo svých zásob zlata a fakticky chudne. Naopak exportní ekonomiky získávají drahý kov a bohatnou. Tato logika tedy nutila všechny země „hrát si na vlastním písečku”, což dusilo mezinárodní obchod a rozvoj. To začalo být problémem po druhé světové válce, kdy vyvstala otázka, jak financovat obnovu zničeného světa.


Ekonomové, politici a představitelé bank se proto společně schází v roce 1944 ve městě Brettonwood, kde nakonec vytvořili nový měnový systém. Základním pilířem nové doby se stal GATT (Všeobecná dohoda o volném obchodu, od roku 1995 nahrazena Světovou obchodní organizací) a Mezinárodní měnový fond. Brettonwoodský systém byl radikální změnou. Tím, že Spojené státy po válce vlastnily více než ⅔ celosvětových zásob zlata (20 083 tun), bylo rozhodnuto, že nově budou světové měny navázány na dolar a pouze dolar na zlato. Hlavní hodnota peněz tak byla udávaná dolarem, v návaznosti na nějž mají všechny státy světa svůj kurz. Vize byla jasná – díky zlatu a americkému dolaru budou kurzy fixovány, cenové hladiny budou stabilní, zabrání se inflacím. Základem Brettonwoodského systému byl měnový pár zlato-dolar, kdy bylo možné za 35 USD směnit 1 trojskou unci zlata, tedy 31,1035g. Měnový fond pak měl ještě jednu důležitou roli – v případě krátkodobých výkyvů zabraňoval skokové devalvaci měn pomocí investičních půjček státům na překlenovacím období. Základem ale bylo, že množství dolarů, které obíhalo po světě, by nemělo překročit množství zlata.


Nutná vazba dolaru na zlato byla však v kombinaci s korejskou a vietnamskou válkou smrtící. Biliony dolarů, které americké tiskárny vysílaly do světa pro jejich financování, nebyly kryty zlatem, což záhy vedlo k tomu, že Japonsko či Francie začaly za podhodnocené dolary skupovat americké zlato. Mizí tedy zlaté krytí pro dolary, vzrůstá inflace, která se kvůli vazbě ostatních měn na dolar šíří do celého světa. Podle expertů nebyla jiná možnost než hledat nápravu. Na scénu přišel rok 1971 a Richard Nixon, o kterých si povíme v následujícím díle seriálu.



Jan Papoušek

Vystudoval geografii, studuje informatiku a pracuje pro nadnárodní společnost jako konzultant. Vždy chtěl porozumět světu okolo sebe. Vždy se snaží najít odpověď na otázku – „Proč?“.


Sdílet příběh: