Očitá svědectví války v Tigraji

„Museli jsme utéct. Můj kamarád s sebou měl sedmiletou neteř. Prosila ho, jestli by jí ještě nemohl koupit sušenku v nedalekém obchodě. Když nakupoval, obchod zrovna začali bombardovat. Šest dětí zemřelo a on přišel o obě nohy,” vypráví nám rozklepaně o traumatizujícím zážitku při útěku z města Wukro dvaadvacetiletý vysokoškolský student Kibrom Abrha. Na telefonu ukazuje důkazy. Mrtvá těla v ulicích. Videa, kde uniformovaní vojáci mlátí ležící civilisty. Zkrvavená ženská těla, dostávající infuze v nemocnicích. Sedíme v šerém hotelovém pokoji, těžké závěsy jsou zatažené. Utajení byla podmínka pro poskytnutí rozhovoru. Stejné přání měli i další tři svědci.

Nemusíme být psychologové, abychom poznali, že dva z nich vykazují známky prožitého traumatu. Třesou se, tikají očima, pláčí. Také oni vyprávějí téměř hodinu o znásilněních, mučení i vraždění civilistů. „Jakmile eritrejští vojáci dobyli naši oblast, dávali nám nejrůznější úkoly. Například abychom šli do cizích domů a přinášeli jim cennosti. Můj přítel to odmítl. Za trest mu vydloubli oči,” svěřuje se čtyřiadvacetiletý student H. Jako jeho přátelé, i on souhlasil s výpovědí jen v případě, že bude natáčen zezadu a nasadí si kapuci.

„Nikomu nemůžeme věřit. Nás, Tigrajce, teď hlavně tady v Addis Abebě nenávidí za to, že Tigrajská lidově osvobozenecká fronta tak dlouho vládla,” vysvětluje nám později Hailu Kebede, politik patřící k opoziční tigrajské straně SAWET, jak chápe současnou náladu v etnicky rozdělené společnosti.

Konflikt mezi etiopskou vládou a Tigrajskou lidově osvobozeneckou frontou (TPLF) se rozpoutal nejen kvůli politickým, ale také etnickým důvodům. Menšinoví Tigrajci, tvořící jen okolo šesti procent z celého počtu etiopského obyvatelstva, stáli u moci od roku 1991, kdy svrhli stalinistického diktátora Haile Mengista. Jako vládnoucí strana ztratili vliv 2. dubna 2018. Tehdy na premiérský post nastoupil Abiy Ahmed Ali, patřící k dlouho utlačovaným Oromům.

Čtyřiačtyřicetiletého premiéra a jeho pokrokové činy vítali nejen jeho kmenoví příznivci, ale i světové mocnosti – hned po nástupu do funkce totiž například zrušil cenzuru nebo propustil desetitisíce disidentů. Dokonce dostal Nobelovu cenu míru za rok 2019. Oficiálním důvodem pro udělení bylo, že se Abiyemu povedlo zlepšit vztahy s Eritreou a prosadit v Etiopii demokratizační reformy. Mnozí experti ho ale berou spíš jako zavazující gesto, vedoucí k lepším vyjednávacím možnostem.

Nadšení ovšem po téměř třech letech vlády Abiye Ali Ahmeda poněkud opadá. Na oblíbenosti mu ale u většinové společnosti přidává právě listopadový útok etiopských jednotek na Tigraj. Po tolika letech vládnutí totiž Tigrajce neměl nikdo moc v lásce. K etiopským jednotkám se přidala Eritrea, která si tu srovnává své účty z minulosti. Etiopská vláda obviňuje TPLF z útoku na federální armádu a krádeže zbraní. TPLF naopak viní nenáviděného premiéra z toho, že zrušil květnové parlamentní volby. Ne kvůli koronaviru, ale aby ho rebelující Tigrajci neohrozili. „Víme, že tahle válka byla připravená. Premiér chtěl, abychom byli oslabení a odříznutí. Kvůli tomu nebudeme mít ani v nadcházejících červnových volbách žádné slovo. Musíme se osamostatnit,” odhodlaně říká Hailu Kebede.

Výhružné zkazky z tigrajské oblasti neberou Etiopci na lehkou váhu. Země totiž platí za diplomatické hnízdo afrického kontinentu. Sídlí zde také významné mezinárodní organizace a plynou sem tučné investice z Číny. Své zájmy tu má rovněž Turecko, arabské země, USA nebo Evropská unie. Nikdo z těchto zásadních aktérů tak nechce vidět druhou nejlidnatější zemi Afriky rozvrácenou občanskou válkou. Snad jen kromě Egypta, který je s Etiopií ve sporu kvůli výstavbě a napouštění přehrady GERD na Modrém Nilu.

Etiopský novinář Samuel Getachew, který se dlouhodobě věnuje regionálním geopolitickým otázkám, věří, že by se konflikt neměl přelít přes hranice tigrajského regionu: „A pokud by se tak stalo, znamenalo by to problém nejen pro už tak národnostně rozdělenou Etiopii, ale pro celý africký roh. A také další okolní země.”