Nesmazatelný zásah do dětské duše

Přesuňme se na chvíli do roku 1989. Úmluva o právech dítěte se tehdy stala vůbec první mezinárodní úmluvou o lidských právech a svobodách, kterou Československo po pádu autoritářského režimu ratifikovalo. O půl roku dřív než se podepsala Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. V dokumentu stojí, že stát má dítěti zajistit život v rodině a pobyt v ústavu má být až posledním možným řešením. Uběhlo víc jak třicet let a v Česku to často je možností první.

Loni na podzim Evropský výbor pro sociální práva konstatoval, že Česko nedělá dostatečné kroky k transformaci systému ústavní péče. „Jednoznačně vybídl vládu ČR k rychlým krokům pro zamezení dalšího umisťování dětí do ústavních zařízení. Děti patří do rodiny. Pokud nemohou z vážných důvodů vyrůstat v té vlastní, je nutné zajistit dostupnost náhradní rodinnou péči,“ apeluje Klára Laurenčíková, předsedkyně vládního výboru pro práva dítěte. Naději, že se dočkáme změny, přináší nedávné předložení novely do Sněmovny (a její hladké puštění do třetího čtení), v níž stojí, že by se od příštího roku v ústavní péči neměly ocitnout děti mladší tří let (výjimku tvoří těžce zdravotně postižené děti).

Když si neumějí hrát

Už sedmdesát let se zkoumá, jak se v našich životech odrazí, když vyrůstáme bez někoho blízkého. Není pochyb o tom, že děti v ústavech strádají. Nikdo vás tu neobejme tak často, jak byste potřebovali. Ačkoli zaměstnanci v „kojeňácích” často dělají, co mohou, nikdo se vám nevěnuje tak, jak byste si přáli. Nemáte se kam schoulit, když se bojíte, jste smutní nebo nemocní. Nemůžete se společně s někým smát tolik, jak jen se malé děti smějí. Všechny možné nejistoty v tomto citově chudém prostředí se pak promítají dál – do celého vašeho života, do všech vztahů, psychiky, práce, životní spokojenosti.

Jak moc je život v ústavu odtržený od reality, dokáží dobře popsat pěstouni a adoptivní rodiče. „Všechny děti, které jsme si z ústavu vzali, fascinovaně koukaly průhledem do bubnu pračky a vydržely u ní na zemi sedět neuvěřitelně dlouho,“ popisuje Bohumila Krejčíková, která je pěstounkou už sedmnáct let a zároveň vede krajské skupiny Aliance náhradních rodin ČR.

Čeho se její děti naopak bály, byly klasické zvuky venkovního prostředí, třeba projíždějící auto. To si ručičkama zacpávaly uši a křičely, protože z ústavu znaly pouze pobyt na zahradě. Problémem byla i kuchyň. Měly strach z mixéru nebo robota a také nechápaly, co znamená slovo „pálí“. Nejhorší je ale něco jiného – ten jejich nalinkovaný život. „V ústavu se neptají, zda chce dítě čůrat, zkrátka pět dětí vedle sebe sedělo na nočníku bez ohledu na to, zda čůrat chtějí. Chlapeček, který k nám přišel v necelých třech letech, si po vyzutí porovnal naprosto vzorně botičky a po vysvlečení oblečení ho seskládal do komínku. Ty děti byly až děsivě samostatné, ale neuměly si samy hrát, chyběla jim fantazie, představivost. Jezdily s jedním autíčkem tam a zpět, bez zájmu, bez emoce. Čekaly, kdo jim řekne, co mají dělat,“ říká pěstounka. 

V Česku se sice řadu let mluví o tom, že by se kojenecké ústavy měly zrušit úplně, podobně jako tomu je v řadě ostatních evropských států, tyto snahy ale vždy končí na mrtvém bodě. Například na Slovensku zrušili kojenecké ústavy před čtrnácti lety: nyní tam děti předškolního věku žijí v domácnostech profesionálních rodičů, kteří jsou formálně zaměstnanci ústavních zařízení.

U nás máme stále velké ústavy, kam putuje největší obnos peněz od státu. Kritici ústavní péče apelují na to, aby se poměr otočil. Nejvíc peněz investovat do ohrožených rodin, sociálního bydlení, do terénní práce – tak, aby děti z rodin vůbec nemusely odcházet a problémy v rodinách se řešily hned na začátku. Víc peněz by měli dostávat i pěstouni (to zmiňovaná novela také řeší).

Dobrou zprávou je, že počty dětí v kojeneckých ústavech už několik let po sobě klesají. Už ne tak dobrou zprávou je, že důvodem zlepšení byla doposud zejména osvícenost některých krajů, pod něž agenda ústavní péče a náhradní rodičovské péče spadá. Aktivně shánějí pěstouny (kterých ubývá) či analyzují, proč se děti do rodin dostávají. A stát v mezičase – někdy více a někdy méně – pouze mluvil o tom, že je třeba změna. O moc víc nikdy neudělal. Tak snad letos.