Libanon, země rozevřených nůžek

Libanonskou krizi jsem na vlastní kůži zažil začátkem letošního léta, kdy jsem se vydal přímo do Bejrútu. V klidné rezidenční čtvrti Geitaoui se potkávám s Halou, 24letou projektovou manažerkou, která vystudovala v anglickém Manchesteru. Čekáme na místní vyhlášenou shawarmu a Hala začíná vyprávět: „Cena je sice vyšší, ale nezdražoval tolik jako jiní. Je to příliš hrdý obchodník a nechce lidi odírat. Na utahování opasků jsme si tu ale už všichni zvykli. Například shawarma zdražila jen trochu – ale je znatelně menší a je v ní méně masa. Dřív bývala kvalitnější,“ doplňuje s typicky libanonsky vřelým, ale přeci jen lehce ironickým úsměvem. 

Slovem „dřív” odkazuje na dobu, která je pro mnohé mladé Libanonce již těžko představitelná. Dřív než dlouholetá hospodářská stagnace začala ukrajovat z úspor běžných obyvatel. Dřív než masivní protivládní demonstrace na několik měsíců zastavily život v hlavním městě. Dřív než na demonstrace navázal pandemický lockdown, který dramaticky zasáhl jak spotřebu, tak příjmy libanonských domácností. Dřív než libanonská libra začala devalvovat takovým tempem, že ztratila veškerou hodnotu a způsobila prudký nárůst spotřebitelských cen.

Dvě pětiny Libanonců dnes nemají práci. V malé, importně zaměřené ekonomice všechno zdražuje: od dovezeného benzinu až po oblečení, kosmetiku a kojeneckou výživu. Například potraviny v červnu 2021 ve srovnání s rokem 2019 zdražily více než desetkrát.

Ekonomové OSN odhadují, že podíl místních obyvatel žijících v chudobě vzrostl z 28 % na 55 %. Tedy že více než polovina Libanonců dnes žije pod hranicí chudoby. Libanonská střední třída, do které podle stejných metrik patřily téměř dvě třetiny populace, se zmenšila na méně než 40 %. Pro zemi, která se jednou hrdě nazývala „Švýcarskem Blízkého východu”, je to katastrofální situace.

Na opačné straně společenského spektra stojí nejbohatší Libanonci. Těmi jsou rodiny vládních činitelů, kteří zneužívají státní finance k vlastnímu obohacení a mimo politiku působí také jako majitelé komerčních bank, přístavních kartelů či developeři. Mimo jiné kvůli tomu patří Libanon mezi dvacítku nejvíce příjmově nerovných zemí na světě. Ekonomka Lydia Assouad spočítala, že v letech 2005–2014 si mezi sebou nejbohatších 10 % Libanonců rozdělilo více než polovinu všech příjmů. 

Současný stav nejbohatším Libanoncům navíc hraje do karet. Například ti, kteří mají příjmy ze zahraničního majetku nebo berou svou mzdu v dolarech, často politici, na dnešní krizi neskutečně zbohatli. Pro dolarové příjemce je všechno zboží s cenou v libanonské libře, která za poslední rok ztratila více než 90 % své hodnoty, až směšně levné. 

Krize tak jen dále rozevírá pomyslné nůžky společenské nerovnosti. A není to jen o penězích. Od konce občanské války je vláda v Libanonu rozdělena podle sektářských linií a mnozí Libanonci volí své zástupce spíše podle příslušnosti ke stejnému náboženství, než na základě jakékoliv kompetence.

„Příjmová nerovnost se vládnoucí třídě hodí, protože čím více nerovnosti, tím snadněji mohou politici přerozdělovat veřejné bohatství skrz soukromé kanály, a tím lépe zajistit politickou věrnost své oddané klientely,“ říká mi kamarád Samer Talhouk, ekonom ze zastoupení OSN v Bejrútu.

Chcete poslat své dítě do dobré školy? Chcete zajistit péči pro maminku v univerzitní nemocnici? Na dysfunkční stát radši zapomenete, zařídit to může jen „váš“ politik, kterému ale vy i vaše rodina musíte slíbit podporu. Čím chudší a bezvýznamější jste, tím více jste na politicích-chlebodárcích závislí.

Libanonský parlament nedávno nahradil nákladné dotace na palivo, potraviny a léky peněžními poukázkami pro ty nejchudší rodiny. Zdánlivě tak vyslal signál, že mu na trápení chudých záleží. Nový systém poukázek je ale neprůhledný a není jasné, kdo všechno je dostane a co si za ně bude moct pořídit. Je dost možné, že samotné poukázky budou rozdány na základě politicko-náboženské oddanosti a část jejich hodnoty zůstane v bankách, které je budou spravovat. Z poukázek pro chudé se tak stane další stroj na přečerpávání státních peněz do kapes bohatých majitelů bank a jejich politických přátel.

,,Reforma dotací musí přijít, protože jsou masivně zneužívány na dovoz paliva, které je pak nelegálně propašováno do Sýrie. Nicméně, nové peněžní poukázky pro chudé obyvatelstvo jsou jen dalším způsobem, jak dostat státní prostředky do klientelistických sítí před nedalekými volbami. Cílem je zajistit, aby volby jen reprodukovaly současný politický status quo,“ říká Samer.

Libanonci tak nadále chudnou a příjmová nerovnost se prohlubuje. Vše je o to bolestnější, že krize má čistě vnitřní příčinu –  je jí politická třída, které jen hledá způsoby, jak svou moc co nejdéle udržet. „V každém případě jsme v loji,“ dodává rezignovaně ekonom Samer.