Koně v syrské válce

V obdélníkové stáji se třemi malými okny koulí očima drobná klisna. Bázlivě se lepí na zeď tak těsně, až z toho mrazí. „Kdo ví, jaké hrůzy si zažila,” vysvětluje její chování koňák Mohamed. Schoulený do chodícího klubka se k ní mravenčími kroky začne přibližovat. Když jí pak nasazuje ohlávku, klisna jen přivře oči a ušlechtilou štičí hlavu si důvěrně opře o jeho rameno. Ví totiž, že u něj je v bezpečí.

Chování vzácné bílé arabské klisny Karen není nic neobvyklého. Drtivá většina koní ustájených v nově postavené maštali v syrském městě al-Dimas vykazuje podobné známky prožitého traumatu. „Nikdy na to ráno nezapomenu,” žmoulá v ruce cigaretu dvaapadesátiletý veterinář Ahmed Sharida.

Podle Mohameda Ghaitha al-Shaiba z organizace Syrian Arab Horse Office islamisté tehdy ukradli na 192 vzácných arabských koní. Dodnes se podařilo vypátrat jen 26 kusů. A Karen je jedním z nich.

V oblasti Východní Ghúta, která kdysi platila za úrodné a klidné předměstí východně od Damašku, operovali více než pět let nejrůznější povstalci a radikální islamistické organizace. Kromě Džajš al-islámu také Haját Tahrír aš-Šám či al-Rahman Legion. „Byli jsme vyděšení, museli jsme utéct. Neměli jsme ponětí o tom, co se s koňmi stalo. Jen sem tam se k nám dostala informace, že je týrají hlady a mlátí. Také jsme věděli, že teroristé koně různě přeprodávají, někteří se dostali i mimo hranice Sýrie. Zjistili jsme to podle vypáleného znaku na krku, který nám vyfotil jeden člověk v Libanonu,” upřesňuje veterinář a zapaluje si za kratičkou chvíli nejmíň pátou cigaretu.

Největší mediální zájem Východní Ghúta zažila před dvěma lety. Tehdy ji začala bombardovat syrská vládní vojska podporovaná Rusy. Podle OSN během sedmnácti dní přišlo o život 346 lidí a více než 30 % domů je dodnes zcela zdestruovaných. Další čtvrtina se rozpadá. Je proto logické, že koně při tak vekých počtech lidských obětí nikdo neřešil. Válečné běsnění v Sýrii není ani po devíti letech u konce, což ale neznamená, že se místní nesnaží vracet zpět do života.

„Neznám snad nikoho, komu by válka nevzala někoho z rodiny. Někteří z nás dokonce přišli o všechno. Mně válka vzala to nejdražší, koně. Zasvětil jsem jim celý život,” říká smutně drobný ošetřovatel Mohamed. Svá slova nijak nepřehání. O tom, že bude podkoní, snil od dětství. Dokonce se ani neoženil. Když o své svěřence násilím přišel, byla to pro něj těžko popsatelná ztráta. Stejně jako pro další ošetřovatele a veterináře Ahmeda. Ten se do stájí vrátil hned, jak boje konečně ustaly.

„Poznal jsem ji okamžitě. Vždyť jsem ji těmahle rukama pomáhal přivést na svět,” popisuje Ahmed teatrálně situaci, kdy se po šesti dlouhých letech opět setkal s Karen: „Ale byla celá kost a kůže, skoro nedokázala ani stát.” A podobně zubožené byly i další klisny, které se nakonec podařilo získat zpět. Nejen boje na severu země a v provincii Idlíb, ale také pandemie koronaviru téma násilně odcizených arabských plnokrevníků odsunula na kolej nezájmu. Pátrání se téměř zastavilo. A těžko předvídat, zda se opět někdy obnoví.