Jak se proměňuje válečná žurnalistika?
„Čtyřicet dva dvanáct, základy vojenské novinařiny. To ses musel podělat, vojíne Jokere!“ řve na mladého mariňáka seržant Hartman ve filmu Full Metal Jacket (kdovíproč přeloženého do češtiny jako Olověná vesta). „Myslíš si, že jsi nějakej podělanej spisovatel?“ „Pane, psal jsem na střední škole do novin, pane,“ odvětí důvtipný mladík, který se má ve Vietnamu stát reportérem novin Stars and Stripes. „Ježíšikriste! Nejsi žádnej novinář, jsi zabiják!“ zařve v odpovědi drsný seržant. „Zabiják. Ano, pane!“
Nejméně pro tři generace čtenářů, posluchačů a diváků se reportér v nedbale navlečených vojenských kalhotách, kanadách a s foťákem kolem krku na pozadí amerického armádního vrtulníku (za obligátního hudebního podkresu v podobě songu Fortunate Son od Creedence Clearwater Revival) stal enigmatickým obrazem válečného reportéra. Díky filmům z amerických intervencí v Afghánistánu nebo třeba Iráku dodnes dodává téhle žurnalistické specializaci mix nebezpečí, vzrušení a chlapáckého image. Série udělených novinářských cen, které v poslední dekádě alespoň párkrát minuly tradiční recipienty z řad investigativních reportérů, a také nezvyklé množství publikací frontových novinářek a novinářů, zvýšily zájem o jejich práci rovněž v české společnosti.
Válečná novinařina přitom ve svém jádru není ani zdaleka moderní vymožeností. Za prvního frontového zpravodaje je považován athénský státník a vojevůdce Thúkydidés, jehož dílo Peloponéské války z 5. století př.n.l. popisuje válečné srážky mezi starověkými Athénami a Spartou z osobní i historické perspektivy. Za prvního moderního válečného zpravodaje se počítá reportér britských Timesů William Howard Russel, který za Krymské války proti Rusku v polovině 19. století strávil skoro dva roky s britskými jednotkami.
Technologický pokrok a s ním spojený rozvoj tištěných a později i elektronických médií, stejně jako radikální sociální změny 20. století, rázně proměnily možnosti, pojetí a také zájem o válečnou novinařinu. Prudký vzestup hladu po zprávách díky vzdělání, které se po první a hlavně po druhé světové válce otevřelo širokým masám, vedl k exponenciálnímu nárůstu počtu médií. Boj za ženská práva navždy změnil jak západní a východní společnost, tak i složení novinářů – ve válečných zónách i mimo ně. Oproti dobám Thúkydidovým, Russelovým i časům vietnamského konfliktu je mezi lidmi nasazujícími zdraví i životy při hledání pravdy o probíhajícím konfliktu nevídané množství žen.
Dnešní rychlejší a mnohem častější výstupy z invaze do Iráku, občanské války v Sýrii nebo mezinárodního tažení proti Islámskému státu nemají ve zpravodajství obdoby.
Rozvoj technologií se v minulých dekádách stal pro válečné reportéry dvousečným mečem. Na jednu stranu umožňuje kdysi zcela nepředstavitelnou rychlost, s jakou je možné přímo z frontové oblasti odeslat novinovou, rozhlasovou, nebo dokonce elektronickou reportáž. Diktování textu napsaného do zápisníku telefonem někde ze zapomenuté varty Afriky nebo zoufalé hledání satelitního vozu se rychle odsouvají do nočních můr zralejších zástupců novinářského stavu.
Televizní živý vstup za dělostřelecké palby nebo z paluby letadlové lodi plovoucí válečnou oblastí jsou stále atraktivní, zato však už zdaleka ne ojedinělou součástí televizních zpráv. Vedle možnosti „sledovat válku z obývacího pokoje“, jak si v druhé polovině 60. let s nadsázkou pochvalovaly americké stanice zpravodajství z vietnamské války, však rozvoj technologií přináší mnohem větší tlak na reportéry v terénu. Oproti týdnům, které zprávám ze vzdálených bojišť trvala cesta do ústředí novin v polovině 19. století, a dnům, které potřeboval videomateriál z Koreje či Vietnamu, než se dostal do Spojených států nebo západní Evropy v 60. a 70. letech, se dnes od frontových reportáží očekává, že dorazí v řádu hodin. Dnešní rychlejší a mnohem častější výstupy z invaze do Iráku, občanské války v Sýrii nebo mezinárodního tažení proti Islámskému státu nemají ve zpravodajství obdoby. S jídlem roste chuť, a tedy zájem o zpravodajství z terénu.
Narůstá ale také risk pro ženy a muže, kteří veřejnost informují přímo z terénu. Mezinárodně uznávaná ochrana profesionálních novinářů dodnes zůstává jen pomíjivým přáním, které se rozplývá při libovolném namíření zbraně na člověka s nápisem PRESS na oblečení. Zatímco v izraelsko-palestinském sporu obě strany povětšinou tolerují přítomnost reportérů, Islámský stát udělal z honu na zahraniční novináře a jejich brutálních vražd před kamerou nedílnou součást své děsuplné propagandy.
Slovy mariňáka-novináře Jamese „Jokera“ Davise z filmu Olověná vesta: Válečná žurnalistika zůstává i po dvou a půl tisících let „výcvikovým skladištěm námořní pěchoty. Vysokou školou pro falešně drsné a bláznivě statečné“.