Postřehy dělníka diplomacie – 9
Zpět ale k základní myšlence. Chtěl jsem jenom smutně říct, že oněm milým a laskavým pánům z Říše středu je úplně jedno, jakou ty subsaharské země mají budoucnost. Jde jim jen o co nejlevnější a nejjistější přístup k jejich nerostnému bohatství tady a teď. A z hlediska čistě kupeckých počtů jim jednoduše vychází, že je vždycky výhodnější platit koncese za těžbu jen jednomu zkorumpovanému vládci a jeho rozvětvené rodině (které tím navíc mají v hrsti a pod kontrolou), než férově lidem celé té země (kterým kromě toho ani při výstavbě potřebné infrastruktury nedají práci, protože si na ni z domova dovezou své vlastní stavební dělníky). Takže zase příslovečný win-win, akorát že pro chudé obyvatele těch na minerály velmi bohatých zemí teda ani náhodou. A jsme tak zpátky v tom zmiňovaném bludném kruhu, protože ti zkorumpovaní afričtí prezidenti a premiéři drží své nerostně bohaté země pevně v rukou a s usměvavými pány z Říše středu se vždycky k oboustranné spokojenosti a prospěchu domluví.
Co s tím vším ale dělat, to skutečně bohužel nevím.
Rozvojová pomoc. Navýšit, či nikoli? Určitě mi nějaký idealistický rozvojovkář namítne, že jsem přeci úplně zapomněl na zásadní téma rozvojové pomoci. A že pokud naši finanční a jinou projektovou pomoc chudé Africe výrazně navýšíme, tak bude brzo líp. Na toto odpovím jen stručným odkazem na vynikající dokument Martina Marečka, Milana Smrže a Tomáše Tožičky Pod sluncem tma z roku 2011, popisující úskalí a reálné výsledky naší vládní rozvojové pomoci při elektrifikaci odlehlých koutů Zambie.
„To není jednoduchý region, ten kus Afriky pod tou Saharou a kolem toho rovníku. Není. To je region, v kterým, abych tak řekl, se ne každý dost dobře vyzná, a region, do kterýho a ze kterýho mohou vstoupit i vystupovat nepřátelé, a vypadají přitom jako přátelé.”
A co tedy s tím vším? Nevím, dál… Takže tak, omlouvám se za pesimismus, ničím lepším ale bohužel posloužiti nemohu. Nicméně upínám se ke dvěma nadějím – že to zaprvé možná všechno vidím příliš černě a že se pletu. Kéž by. Anebo že se nakonec najde někdo chytřejší, než jsem já, což zase není až tak velká výzva, a nějaký účinný nebo aspoň nadějný recept vymyslí. Protože za mě zatím u Afriky více než kde jinde platí definice pesimisty coby původního zapáleného idealisty a optimisty s bohatými zkušenostmi. A proto bych také tyto krátké zápisky za sebe rád stylově uzavřel parafrází citátu jiného klasika, tentokrát již nežijícího: „To není jednoduchý region, ten kus Afriky pod tou Saharou a kolem toho rovníku. Není. To je region, v kterým, abych tak řekl, se ne každý dost dobře vyzná, a region, do kterýho a ze kterýho mohou vstoupit i vystupovat nepřátelé, a vypadají přitom jako přátelé.”