Jak koronavirus mění Afriku?

Stejně jako spoustu dalších lidí, i mě koronadoba pracovně paralyzovala. Cestovní ruch je po celém světě v troskách, a i když se situace časem zlepší, bude si lízat rány ještě hodně dlouho. Ze dne na den jsme se stali zbytnými, stejně jako třeba divadla, kina nebo umělecké galerie.

Nejde ale jen o to, že se u nás či v Africe položí nějaké cestovky. Turismus na černém kontinentě neodmyslitelně souvisí s ochranou přírody. Řada parků a rezervací by bez něj už neexistovala. Praktickým příkladem je Keňa. Koncem sedmdesátých let minulého století se tu pytláctví rozmohlo natolik, že zde bylo vybito na 104 tisíc slonů, tedy zhruba 62 % jejich tehdejší populace. Nosorožci byli vyhubeni téměř kompletně. Řádění pytláků učinila přítrž až publicita, ke které koncem 80. let vydatně přispěli i turisté, do světa začali posílat otřesné fotografie těchto jatek.

Turismus už tehdy představoval pro keňskou vládu podstatný zdroj příjmů. Lehce si tedy spočítala, co se jí z dlouhodobého hlediska vyplatí. V roce 1989 do čela zkorumpovaného Keňského výboru pro řízení ochrany zvěře (KWS) jmenovala Richarda Leakeyho, který jej v krátké době přetvořil na polovojenskou organizaci vybavenou moderními zbraněmi. Proti pytlákům zahájil nemilosrdné tažení. Výsledkem byla stabilizace situace a takřka okamžité ztrojnásobení příjmů z národních parků.

Zpět k současné situaci. Co se stalo ve chvíli, kdy na safari přestali proudit turisté? Vládám vyschnuly zdroje příjmů pro ochranu národních parků. Totéž se stalo i na úrovni provozovatelů safari, z nichž mnozí běžně financovali další ochranářské projekty. Ubytovatelé byli nuceni propustit své zaměstnance, od manažerů safari základen až po poslední uklízečku. O práci přišli číšníci, průvodci a v neposlední řadě i sami strážci rezervací. Neblahý sešup pak přirozeně pokračoval tím, že každý člověk, zbavený svého příjmu, měl za sebou širší rodinu, kterou živil. A spirála se točila dál. Když není co do hrnce, jde se lovit. Můžeme si tu moralizovat, jak chceme, ale pytláctví je kvůli zoufalství mnoha lidí na nebývalém vzestupu.

V ugandském národním parku Bwindi bylo 2. června 2020 objeveno tělo 25letého gorilího samce jménem Rafiki. Rafiki svahilsky znamená přítel. Byl vůdcem 17členné skupiny horských goril, za níž se za přísných pravidel vydávaly stovky turistů ročně. Rafikiho probodl pytlácký oštěp. Čtyřem pytlákům, kteří byli následně dopadeni, nešlo o to, aby se přiživili na lukrativním černém trhu s gorilími artefakty. Šlo o čtyři táty od rodin, kteří se do hornatých pralesů Bwindi vydali, aby svým dětem přinesli cokoliv k jídlu. S Rafikim se střetli tak nešťastně, že ho to stálo život a je samotné svobodu. Kolik takto zoufalých činů ještě bude?

Rafiki byl typicky „vlajkové zvíře“. Kromě goril k nim patří třeba šimpanzi, sloni, nosorožci nebo třeba lvi. Jde o výrazná zvířata, jakési PR posly živočišné říše, kteří mají šanci oslovit širší veřejnost s prosbou o pomoc. Rafiki ale představuje pouze malý střípek širší mozaiky, ve které nelze chránit jedno bez druhého. Pro horské gorily se donoři zřejmě najdou. Jak to ale bude s dalšími, méně známými představiteli africké přírody? Neexistuje sebebohatší mecenáš, který by všechny druhy mohl financovat. Jedinou možností je návrat k normálu. Více než jednorázový příspěvek pomůže návrat těch, kterým není Afrika lhostejná. Mnoho afrických zemí se už pro cesty otevřelo. Přiznejme si ale otevřeně, že ne každý si bude moci takovou výpravu dovolit. A krize se bude nadále prohlubovat.