Soumrak víry v Česku
Pokud se podíváte na veřejnou zprávu ČSÚ z roku 2014, která se zabývá vírou obyvatel České republiky v minulých desetiletích, zjistíte, že počet věřících nezačal klesat pouze s příchodem komunismu v roce 1948, ale již minimálně o dekádu předtím. Samotné kořeny úpadku však musíme hledat před takzvanou první republikou (1918–1938), tedy dříve, než by mnozí tušili! Víra v českých zemích se začala ztrácet už za Habsburské monarchie po roce 1848. Dva tradiční pilíře osvícenských a absolutistických států – církev a koruna, u nás zpodobněná Kristem a spojená s Habsburky – Čechům jednoduše vadila, čímž zpětně navázali na tolik opěvované husity. Až příliš často se víra stávala ryze německým nástrojem sjednocování tak rozdílných národů. Více jak 6,5 milionu obyvatel žijících na našem území se od Habsburků i katolické církve chtělo odklonit – nejprve jazykem, následně většími právy, nakonec vírou. Velmi zdárně. Věřících Čechů pomalu ubývalo, ačkoli poklesy byly dle historiků spíše v řádu tisíců lidí.
Po vzniku Československa v roce 1918 silně klesl počet katolických věřících. Masaryk i jiní představitelé Československé republiky podporovali alternativní křesťanské církve v Čechách – Církev československou husitskou (založena r. 1920) či Českobratrskou církev evangelickou (vzniká r. 1918). Počet věřících tak statisticky neklesl, měnila se pouze jejich příslušnost k církvi, nikoli k Bohu. Oproti staletí trvající katolické církvi však tyto ryze národnostně české alternativy nestrhly veřejnost dlouhodobě. Neměly tu pevné základy a kvůli dalšímu historickému vývoji ani dostatek času. Do toho přišel další problém – Slováci. Společně s nimi jsme tvořili pevný svazek – Československou republiku (1918–1939, 1945–1992). Alespoň zdánlivě pevný. Ačkoli jsme „bratry“ Slováky potřebovali k tomu, abychom umenšili početnou německou, polskou či maďarskou národnostní menšinu, jejich katolické zapálení se nám nelíbilo. Andrej Hlinka, Vojtěch Tuka, Jozef Tiso, představitelé Hlinkovy slovenské ľudové strany, pili Čechům krev. Politická spolupráce s nimi byla zároveň i spoluprací s Vatikánem. To byl základní problém, Vatikán Čechům nevoněl, sám prezident Masaryk byl rád, že jakž takž zvládnul uhasit Marmaggiho aféru. O co šlo? V roce 1925, po vyvěšení husitského praporu namísto státní vlajky na Pražském hradě, opustil Československo papežský nuncius Francesco Marmaggi.
Po triumfu Hitlera v roce 1933 přišla doba háková. Krátké trvání Protektorátu Čechy a Morava (1939–1945) mělo nebývalý dosah, po jeho konci byli z Českých zemí vyhnáni němečtí obyvatelé. Fary a kostely v pohraničí se vyprázdnily, Češi o německé kostelíky (katolické i protestantské) neměli valný zájem. Ostatně dnes tomu není jinak. Pak přišel komunismus (1948–1989), celkem 41 let, kdy byla katolická církev ráda, že jen díky silnému mezinárodnímu vlivu Vatikánu přežila. Co po takové pauze? Nacházíme vírou pusté a prázdné Čechy a o něco ve víře stálejší Moravany i Slezany. Přesto věřících rapidně ubývá. Především v Čechách chybí oproti Moravě kontinuita. Víra už není potřeba. Zbyl tu po ní „jen“ Ježíšek, zatím.
Poslední sčítání obyvatel v roce 2011 ukázalo, že se za „věřící“ označují zhruba dva miliony lidí. K církvím se ale hlásí jen necelých 60 % z nich. K víře už církev nepotřebují. Co dál? František Staněk, budoucí arcibiskup a vatikánský nuncius, sám očekává, že věřících ještě ubyde. „Vymře nejstarší generace, navíc tu je pořád patrná dlouhé roky trvající antipropaganda – s tou církví, co upalovala čarodějnice, nechci nic mít.“ Přesto sám říká, že křesťanské prvky z naší kultury nezmizí. „Nelze je odpárat, jsou tady.“ Sám věří, že katolická církev v České republice nezanikne, protože má lidem i přes řadu nedostatků stále co nabídnout – útěchu umírajícím, podporu hledajícím, místo pro rozjímání. A tak i v našich kostelích zatím zůstanou jesličky s Ježíškem jako hlavním symbolem zimní evropské kultury – Vánoc.